V úterý 24.9. se v 6.30 se náš autobus naplněný studenty naší školy (celá 4. G, celá oktáva plus několik
ze 2. ročníků) a pedagogickým dozorem vydal na náročnou, dlouhou a ve finále nakonec i strastiplnou
pouť do bývalého koncentračního tábora Osvětim (Auschwitz).
Po téměř šestihodinové jízdě jsme dorazili na místo, ale bohužel naši řidiči ne úplně moudře
zaparkovali, takže jsme museli celý areál obejít. Začátek exkurze ve 13.15 jsme ale naštěstí stihli. Zde
uvádíme některé reflexe studentů a studentek 4. G:
Návštěva byla zážitek, který jistě vyvolal v každém z nás hluboké pocity a zamyšlení nad věcmi,
které se zde odehrály. Jakmile jsme vstoupili na půdu bývalého koncentračního tábora ucítili
jsme tu tíživou atmosféru, která i dnes tábor obklopuje.
Hned po vstupu do areálu koncentračního tábora v Osvětimi, jednoho z nejtemnějších míst
lidské historie, a projití bránou s ironicky výsměšným nápisem Arbeit macht frei na nás
dolehla tíživá, ponurá nálada. Pocítili jsme naprostou beznaděj a úzkost. Už jen pohled na
ostnaté dráty, strážní věže a cihlové baráky přinesl zvláštní pocit smutku bezmoci a hrůzy,
která se vznášela ve vzduchu. Člověku se honí v hlavě několik otázek. Jak je možné, že k
něčemu takovému mohlo dojít? Jak se z lidí, kteří měli vlastní rodiny, vytratila lidskost a
nemilosrdně vraždili ostatní rodiny?
Měli jsme možnost vidět expozice s osobními předměty obětí – kufry, brýle, vlasy a šokující
fotografie, které byly předmětem tichého svědectví o utrpení. Naše průvodkyně, ačkoliv byla
Polka a její čeština nebyla zcela plynulá, nám poskytla velmi silný a poutavý výklad. Přestože
občas hledala správná slova a její přízvuk byl znatelný, její znalosti a osobní zaujetí pro téma
nám umožnily plně porozumět hrůzám, které se zde odehrály.
Ihned jsem cítila, že mi není dobře. Čím dál jsme postupovali, tím byly moje pocity horší. Když
jsem uviděla ty tuny vlasů, které byly ženám a dívkám ostříhány, bylo to pro mě nesnesitelné.
Slzy mi vhrkly do očí, a když jsem uviděla další předměty, které po vězních zůstaly, jako třeba
dětské botičky, rozplakala jsem se. Bylo to příliš pocitově náročné.
V podzemí, kde docházelo ke zplynování vězňů, jsem se už jen modlila, abych se co nejdřív
dostala ven. Dospěla jsem až na vrchol toho, co jsem emocionálně mohla zvládnout.
Pokračovali jsme do Březinky, kde nás čekaly nekonečné řady domů a pozůstatky plynových
komor. Naše ponurá nálada se jen prohloubila. Zarazilo mě, jak je celý areál obrovský, a
všechno se tam zdálo být mnohem reálnější. Nepříjemné ticho, klid jak po bouři a vůně ohně,
která se linula po celém prostoru, můj špatný pocit jenom znásobovaly.
Do domu určeného v té době pro sedm set žen bychom dnes dali pětičlennou rodinu a při
představě, jak tam mohly žít, se nám svíral žaludek.
Měla jsem problém uvěřit, že se tam všechna ta zvěrstva opravdu děla, nechápu, jak bylo
lidstvo lhostejné i po válce např. vůči dr. Mengelemu..
Po ukončení exkurze jsme vyrazili směr Nová Paka. Po původně velmi rychle absolvované první části
jízdy na polské dálnici jsme bohužel uvízli na dvě hodiny v totální zácpě pouhých 7 km od místa
našeho exitu směrem na Lubawku.
Ačkoli jsme byli otřeseni, dokázali jsme si v autobuse zlepšit náladu dokonce i při úmorném čekání
ve dvouhodinové koloně, během kterého jsme navázali kontakt s našimi mladšími spolužáky, jimž jsme předali pár našich studijních zkušeností. Morálku jsme si zvedali zpěvem nejrůznějších písní.
Nakonec jsme šli spát až dlouho po půlnoci. A druhý den ráno – zase hezky do školy.
Exkurze do koncentračního tábora v Osvětimi a Březinky byla hluboce emotivním zážitkem,
který v nás zanechal trvalý dojem.
Místo Bohem zapomenuté. Povědomí o holokaustu a koncentračních táborech nám
připomíná, že zlo v podobě lidské krutosti může vzkvétat jen tehdy, pokud zbaběle zavíráme
oči před nespravedlností a lidské krutosti nečinně přihlížíme..
Prohlídka náročná ve všech směrech, ale zároveň obohacující o cenné informace. Otevřela
naše oči vůči krutostem z minulosti a zdůraznila nám, abychom stále měli na paměti, že soucit
a tolerance nejsou samozřejmostí ani v dnešním století.
Myslím, že je důležité připomínat si, co se v ne tak dávné minulosti stalo, a to nejen kvůli těm,
kteří byli obětmi těchto hrůz, ale i proto, abychom se z historie poučili a již nikdy ji
neopakovali.
Ti, kdo si nepamatují minulost, jsou odsouzeni k tomu ji opakovat.”
PaedDr. Stanislav Bendl (s využitím reflexe 4. G)
Gymnázium a Střední odborná škola pedagogická, Nová Paka
Kumburská 740, 509 01 Nová Paka
Gymnázium a Střední odborná škola pedagogická, Nová Paka