Zde uvedené rady a doporučení jsou zpracovány podle stejnojmenné knihy Jamese R. Campbella (1. vyd. Praha: Portál, 2001. 176 s.)
Čeho má Vaše dítě dosáhnout? Výzkumy prováděné v posledních letech zjistily, že rodiče, kteří měli opravdový zájem o vzdělání svého dítěte:
• dokázali zvýšit jeho motivaci k učení;
• vštípili mu pozitivní přístup ke škole a učiteli;
• vypěstovali v něm odhodlání být ve škole úspěšný;
• dokázali je přesvědčit o důležitosti vzdělání;
• naučili je číst co největší množství dobré literatury;
• pomohli mu rozvinout vůli dosahovat úspěchů ve škole i v plnění úkolů, které mělo mimo školu;
• vštípili mu schopnost konstruktivně řešit nezdary ve škole i mimo ni a zabraňovat jejich opakování;
• posílili jeho schopnost umět si vysvětlit a pochopit své úspěchy i neúspěchy;
• vypěstovali v něm sebedůvěru a otevřený vztah k rodičům;
• naučili je sebekázni;
• podpořili je při rozšíření okruhu zájmů jak ve škole, tak mimo ni;
• podpořili jeho zvídavost;
• naučili je, aby bylo při plnění úkolů vytrvalé, houževnaté a svědomité a aby si stanovilo vysoký osobní standard;
• vštípili mu vůli být ve všem vynikající;
• vypěstovali v něm správné pracovní návyky a pracovní morálku;
• vštípili mu přesvědčení, že dokáže mít úspěch ve všech předmětech;
• naučili je umění komunikace.
Tento souhrn upřesňuje míru vlivu rodičů, který je tak podstatný z hlediska různých aspektů rozvoje osobnosti dítěte. Uvědomte si přitom, že rodiče, kteří neposkytují svým dětem pomoc a podporu, v něm nevypěstují zmíněné vlastnosti.
Charakteristika nadaného dítěte ve škole
1. často kladené otázky, velká potřeba učení se
2. je zvědavé, velká vytrvalost
3. má neobvyklé nápady
4. zajímá se o detaily, rozpracovává postupy
5. vykazuje silné emoce a stavy při tom, co poslouchá
6. vyhovuje mu společnost starších dětí a dospělých
7. vytváří si nová řešení úloh a problémových situací
8. je velice sebekritické
9. úlohy přijímá kriticky, a pokud ho zajímají, intenzivně se zaujetím se jim věnuje
10. dobrá schopnost abstrakce
11. vysoká úroveň řečových schopností
12. neohraničená zvědavost a fantazie
Mýty o nadaných dětech
Už v dětství mimořádně nadaných se objevují skutečnosti často netypické, anebo pro ostatní jedince často nepochopitelné, což je příčinou nejrůznějších mýtů. Dodnes se mnozí rodiče obávají a nechtějí přiznat, že jejich dítě je jiné než ostatní. Často se stává, že tlumí u dětí jejich touhu po poznání.
Současně vzniklo mnoho mýtů o nadaných dětech, uvedeme zde některé z nich:
• jsou to děti šťastné, vše jim jde hladce
• dokážou se prosadit i bez pomoci jiných lidí
• jejich mimořádné schopnosti bude rodina, škola, resp. okolí vždy velmi uznávat, oceňovat a akceptovat
• své nadání dokážou vždy bez problémů ukázat a projevit
• musí být hodnoceny daleko přísněji než ostatní děti
Vzdělávací potřeby nadaných dětí ve škole
Nadané děti potřebují přístup k podnětům a aktivitám, které souvisí s jejich nadáním. Vzdělávací potřeby mohou být:
• maximální osvojení základních zručností a pojmů
• učební aktivity na vhodné úrovni a ve vhodném tempu
• rozvíjení konvergentních schopností, zejména v logické dedukci a konvergentním řešení problémů
• stimulace představivosti
• přístup k různým oblastem studia, umění, profesí
• poskytování příležitostí pro interakci s jinými nadanými žáky
Model péče a rozvoje kompetencí nadaných žáků
Základní metody ve vzdělávání nadaných dětí
1. akcelerace – znamená poskytnutí učebních aktivit a obsahu na vyšší úrovni nebo rychlejším tempem, než přísluší žákovi z hlediska jeho věku a ročníku.
A) dřívějším zaškolením dítěte (nástup školní docházky před šestým rokem věku)
B) přeskočením některého ročníku
C) účast na vyučování ve vyšších ročnících jen v rámci jednoho, případně více vyučovacích předmětů tzv. kompromisní vyučování.
2. obohacení (enrichment) – je rozšíření, prohloubení učiva nebo učebních aktivit nad rámec běžných učebních osnov.
Principy programů vzdělávání nadaných žáků
• Nadaní žáci jsou specifičtí, a proto se doporučuje individualizace vzdělávacích opatření.
• Nejlepších opatření pro nadané žáky by mělo být docíleno rozšířením běžných osnov spíše než používáním zcela odlišných osnov pro nadané žáky.
• Opatření by měla poskytovat nadaným žákům obohacení, rozšíření učiva a ve svých důsledcích umožnit zrychlení výuky.
• Je třeba dlouhodobě monitorovat vzdělávání nadaných k zajištění adekvátního vývoje a kvality doporučovaných vzdělávacích opatření.
O tématice nadaných se můžete dozvědět více na:
www.talent-nadani.cz
www.talnet.cz
www.centrumnadani.cz
Šikanování je mimořádně nebezpečná forma násilí, která ohrožuje základní výchovné a vzdělávací cíle školy. Na rozdíl od jiných druhů násilí je šikana zvlášť zákeřná, protože často zůstává dlouho skrytá. Tak i při relativně malé intenzitě šikany může u jejích obětí docházet k závažným psychickým traumatům s dlouhodobými následky a k postupné deformaci vztahů v kolektivu. Vzhledem k tomu, že šikana se v zárodečných fázích vyskytuje v téměř každé škole, je potřeba věnovat tomuto jevu zvláštní pozornost.
Charakteristika šikanování:
Šikanování je jakékoliv chování, jehož záměrem je ublížit, ohrozit nebo zastrašovat žáka, případně skupinu žáků. Spočívá v cílených a opakovaných fyzických a psychických útocích jedincem nebo skupinou vůči jedinci či skupině žáků, kteří se neumí nebo z nejrůznějších důvodů nemohou bránit. Zahrnuje jak fyzické útoky v podobě bití, vydírání, loupeží, poškozování věcí, tak i útoky slovní v podobě nadávek, pomluv, vyhrožování či ponižování. Může mít i formu sexuálního obtěžování až zneužívání. Nově se může realizovat i prostřednictvím elektronické komunikace, jedná se o tzv. kyberšikanu. Ta zahrnuje útoky pomocí e-mailů, sms zpráv, vyvěšování urážlivých materiálů na internetové stránky apod. Šikana se projevuje i v nepřímé podobě jako demonstrativní přehlížení a ignorování žáka či žáků třídní nebo jinou skupinou spolužáků. Nebezpečnost působení šikany spočívá zvláště v závažnosti, dlouhodobosti a nezřídka v celoživotních následcích na duševní a tělesné zdraví oběti.
Projevy šikanování:
Šikanování má ve svých projevech velice různou podobu. Mezi základní formy šikany patří:
• Verbální šikana, přímá a nepřímá – psychická šikana (součástí je i kyberšikana, děje se pomocí ICT technologií).
• Fyzická šikana, přímá a nepřímá (patří sem i krádeže a ničení majetku oběti).
• Smíšená šikana, kombinace verbální a fyzické šikany (násilné a manipulativní příkazy apod.).
Za určitých okolností může šikanování přerůst až do forem skupinové trestné činnosti a v některých opravdu závažných případech může nabýt i rysy organizovaného zločinu.
Nepřímé (varovné) znaky šikanování mohou být např.:
• Žák je o přestávkách často osamocený, ostatní o něj nejeví zájem, nemá kamarády.
• Při týmových sportech bývá jedinec volen do mužstva mezi posledními.
• O přestávkách vyhledává blízkost učitelů.
• Má-li žák promluvit před třídou, je nejistý, ustrašený.
• Působí smutně, nešťastně, stísněně, mívá blízko k pláči.
• Stává se uzavřeným.
• Jeho školní prospěch se někdy náhle a nevysvětlitelně zhoršuje.
• Jeho věci jsou poškozené nebo znečištěné, případně rozházené.
• Zašpiněný nebo poškozený oděv.
• Stále postrádá nějaké své věci.
• Odmítá vysvětlit poškození a ztráty věcí nebo používá nepravděpodobné výmluvy.
• Mění svoji pravidelnou cestu do školy a ze školy.
• Začíná vyhledávat důvody pro absenci ve škole.
• Odřeniny, modřiny, škrábance nebo řezné rány, které nedovede uspokojivě vysvětlit.
Přímé znaky šikanování mohou být např.:
• Posměšné poznámky na adresu žáka, pokořující přezdívka, nadávky, ponižování, hrubé žerty na jeho účet.
• Rozhodujícím kritériem je, do jaké míry je daný žák konkrétní přezdívkou nebo „legrací“ zranitelný. Kritika žáka, výtky na jeho adresu, zejména pronášené nepřátelským až nenávistným, nebo pohrdavým tónem.
• Nátlak na žáka, aby dával věcné nebo peněžní dary šikanujícímu nebo za něj platil.
• Příkazy, které žák dostává od jiných spolužáků, zejména pronášené panovačným tónem, a skutečnost, že se jim podřizuje.
• Nátlak na žáka k vykonávání nemorálních až trestných činů či k spoluúčasti na nich.
• Honění, strkání, šťouchání, rány, kopání, které třeba nejsou zvlášť silné, ale je nápadné, že je oběť neoplácí.
• Rvačky, v nichž jeden z účastníků je zřetelně slabší a snaží se uniknout.
Rodiče, všímejte si prosím těchto možných příznaků šikanování:
• Za dítětem nepřicházejí domů spolužáci nebo jiní kamarádi.
• Dítě nemá kamaráda, s nímž by trávilo volný čas, s nímž by si telefonovalo apod.
• Dítě není zváno na návštěvu k jiným dětem.
• Nechuť jít ráno do školy (zvláště když dříve mělo dítě školu rádo). Dítě odkládá odchod z domova, případně je na něm možno při bedlivější pozornosti pozorovat strach. Ztráta chuti k jídlu.
• Dítě nechodí do školy a ze školy nejkratší cestou, případně střídá různé cesty, prosí o dovoz či odvoz autem.
• Dítě chodí domů ze školy hladové (agresoři mu berou svačinu nebo peníze na svačinu).
• Usíná s pláčem, má neklidný spánek, křičí ze snu.
• Dítě ztrácí zájem o učení a schopnost soustředit se na ně.
• Dítě bývá doma smutné či apatické nebo se objeví výkyvy nálad, zmínky o možné sebevraždě. Odmítá svěřit se s tím, co je trápí.
• Dítě žádá o peníze, přičemž udává nevěrohodné důvody (například opakovaně říká, že je ztratilo), případně doma krade peníze.
• Dítě nápadně často hlásí ztrátu osobních věcí.
• Dítě je neobvykle, nečekaně agresívní k sourozencům nebo jiným dětem, možná projevuje i zlobu vůči rodičům.
• Dítě si stěžuje na neurčité bolesti břicha nebo hlavy, možná ráno zvrací, snaží se zůstat doma. Své zdravotní obtíže může přehánět, případně i simulovat (manipulace s teploměrem apod.)
• Dítě se vyhýbá docházce do školy.
• Dítě se zdržuje doma víc, než mělo ve zvyku.
Stádia šikanování:
Motto: Školní šikanování je nemoc skupinové demokracie a má svůj zákonitý vnitřní vývoj.
První stadium se v podstatě odehrává v jakékoliv skupině. Všude je někdo neoblíbený nebo nevlivný, na jehož úkor je prima si dělat „legrácky“. Pak to ale jde dál, skupina si najde jakéhosi otloukánka. Třetí stadium už je klíčové. Vydělí se jádro útočníků a systematicky začne šikanovat nejvhodnější oběti. Do této chvíle lze věci jasně řešit. Následně ale dojde k bodu zlomu, kdy se šikanování stane nepsaným zákonem i pro opravdu slušné děti a celá skupina se stává krutou. V pátém stadiu – totalitě – se stane šikanování skupinovým programem.
Michal Kolář, etoped a psychoterapeut, přední český odborník na šikanu.
První stadium: Zrod ostrakismu
Jde o mírné, převážně psychické formy násilí, kdy se okrajový člen skupiny necítí dobře. Je neoblíben a není uznáván. Ostatní ho více či méně odmítají, nebaví se s ním, pomlouvají ho, spřádají proti němu intriky, dělají na jeho účet „drobné“ legrácky apod. Tato situace je již zárodečnou podobou šikanování a obsahuje riziko dalšího negativního vývoje.
Druhé stadium: Fyzická agrese a přitvrzování manipulace
V zátěžových situacích, kdy ve skupině stoupá napětí, začnou ostrakizovaní žáci sloužit jako hromosvod. Spolužáci si na nich odreagovávají nepříjemné pocity například z očekávané těžké písemné práce, z konfliktu s učitelem nebo prostě jen z toho, že chození do školy je obtěžuje. Manipulace se přitvrzuje a objevuje se zprvu ponejvíce subtilní fyzická agrese.
Třetí stadium (klíčový moment): Vytvoření jádra
Vytváří se skupina agresorů, úderné jádro. Tito šiřitelé „viru“ začnou spolupracovat a systematicky, nikoliv již pouze náhodně, šikanovat nejvhodnější oběti. V počátku se stávají jejich oběťmi ti, kteří jsou už osvědčeným objektem ostrakizování. Jde o žáky, kteří jsou v hierarchii nejníže, tedy ti „slabí“.
Čtvrté stadium: Většina přijímá normy
Normy agresorů jsou přijaty a většinou a stanou se nepsaným zákonem. V této době získává neformální tlak ke konformitě novou dynamiku a málokdo se mu dokáže postavit. U členů „virem“ přemožené skupiny dochází k vytvoření jakési alternativní identity, která je zcela poplatná vůdcům. I mírní a ukáznění žáci se začnou chovat krutě – aktivně se účastní týrání spolužáka a prožívají při tom uspokojení.
Páté stadium: Totalita neboli dokonalá šikana
Násilí jako normu přijímají všichni členové třídy. Šikanování se stává skupinovým programem. Obrazně řečeno nastává éra „vykořisťování“. Žáci jsou rozděleni na dvě sorty lidí, které jsem pro přehlednost označil jako „otrokáře“ a „otroky“. Jedni mají všechna práva, ti druzí nemají práva žádná.
Stadia šikanování podle Michala Koláře, 1990, 1996, 1997, 2000 aj.
1. Stanovte jasná pravidla a přesné hranice a držte se jich. Pokud možno je napište a vyvěste.
2. Varujte své dítě a upozorněte ho, když se začíná chovat nevhodně. To je nejlepší způsob, jak ho naučit sebekontrole.
3. Formujte jeho pozitivní chování tím, že budete ignorovat projevy, které mají pouze upoutat vaši pozornost.
4. Mluvte se svým dítětem o tom, co od něj očekáváte. Věnujte dětem dostatek času hovorem o životních hodnotách a pravidlech chování a o tom, proč jsou tyto hodnoty a pravidla důležité.
5. Předcházejte problémům dřív, než se objeví. Většina problémů se objevuje jako důsledek jistého podnětu nebo narážky. Chápání těchto podnětů vám umožní vyhnout se situacím, které spouštějí nevhodné chování.
6. Když je porušeno jasně stanovené pravidlo nebo jsou překročeny dané meze, ať úmyslně, nebo omylem, měl by okamžitě následovat vhodný trest, resp. napomenutí, domluva, opatření. Buďte důslední a udělejte přesně to, co jste řekli, že uděláte.
7. Když musíte trestat, zajistěte, aby trest byl přiměřený porušení pravidla nebo nevhodnému chování (trest má odpovídat přečinu) – aby byl jen jeden!
8. Využívejte celou širokou paletu disciplinárních metod, např.:
A. Napomenutí. To je první prostředek, který musí rodiče využít a používá se velmi často. Kritika vašeho dítěte má být vyvážená. Přehnané obviňování vytváří větší pocit viny a studu než je nezbytné, aby dítě mělo vůli se změnit. Pokud ho však nenapomenete vůbec, narušíte jeho odpovědnost a podlomíte jeho vůli se změnit.
B. Metoda přirozených důsledků. To je strategie, kdy dítě necháte, aby zakusilo logické důsledky svého nevhodného chování, a tak si uvědomilo, proč je důležité dodržovat určité pravidlo.
C. Odchod do ústraní. Pošlete své dítě na krátkou dobu (jednu minutu za každý rok dítěte) do kouta nebo na místo, kde nemá žádné podněty, tato metoda může být účinná, i když se děti chovají nevhodně na veřejnosti.
D. Odejmutí nějakého práva. Když jsou děti už příliš staré na to, aby je rodiče mohli poslat do kouta, většinou jim za trest něco zakážou. Nejlépe funguje zákaz televize, videoher nebo telefonování. Dávejte si pozor, abyste svému dítěti nezakázali něco, co může být důležité pro jeho vývoj. Například je lepší posunout mu na určitý čas o něco dopředu dobu odchodu do postele než zakázat mu několikadenní školní výlet.
E. Opakování správného chování. Tato metoda se často doporučuje, chceme-li dosáhnout rychlé změny chování. Když vaše dítě udělá něco nevhodného, musí nejméně desetkrát nebo po dobu až dvaceti minut opakovat danou situaci správným způsobem.
F. Bodovací systém. U chronických problémů doporučuje většina psychologů použít systém, v němž mohou děti za jasně definované pozitivní chování získávat body. Tyto body je potom možné „vyměnit“ za okamžitou nebo později předanou odměnu. Nevhodné chování má za následek odečítání bodů
Jak dítě pokárat
Než dítěti vytkneme, co nám vadí, musíme se v srdci oprostit od veškeré zášti vůči němu. Můžeme předstírat hněv, ale ve skutečnosti musíme být klidní.
Dětský lékař Gerard E.Nelson, který vyučuje pediatrii a psychologii na univerzitě ve Filadelfii, doporučuje ve výchovném působení využívat tzv.“minutové pokárání“. To se zakládá na třech hlavních principech:
1. Výtka musí být bezprostřední a stručná (nesmí přesáhnout 1 minutu).
2. Musí se vztahovat pouze k jedné události.
3. Po výtce musí následovat povzbuzení.
Tyto podmínky je nutno důsledně zachovávat.
Výtka musí být především bezprostřední.
Dítěti musíme vyhubovat hned, jak k činu došlo. Děti totiž žijí ve věčné přítomnosti a nedokážou se v duchu přenést do budoucnosti nebo se vrátit do minulosti. Výroky typu: „Počkej, až přijde tatínek“ nebo: „Dnes večer zůstaneš bez televize“ pro dítě nemají smysl. Nechápe, jak se na ně můžeme zlobit kvůli věci, která se stala někdy dříve. Stejně tak nechápe, proč má být potrestáno s odkladem, v době, kdy se tatínek vrátí z práce a kolem panuje příjemné ovzduší.
Musíme dítěti jasně sdělit, který čin mu vytýkáme: „Vyhodil jsi papírky z balkonu.“ Může nám to připadat banální, ale takové upřesnění je nutné, protože čím menší dítě, tím spíš zapomene, jak se má chovat, a v mnoha případech ani nechápe, proč mu něco vyčítáme.
Znovu vysvětlíme porušené pravidlo. „Říkala jsem ti přece, že se papírky z balkonu neházejí.“ Přestože jsme to zopakovali už tisíckrát, udělejme to znovu. Pravidla chování nejsou člověku vrozená, každý se je musí teprve naučit, jako bychom se my učili gramatiku cizího jazyka.
Ukažme dítěti, že nevhodné chování škodí především jemu. Je důležité, aby dítě toto plně pochopilo. „Když budeš vyhazovat papírky z balkonu, paní správcová se na tebe bude zlobit a nedovolí ti hrát si na dvoře.“ Tento bod má zásadní význam. Malé dítě totiž ještě nemá rozvitou schopnost vnímat potřeby ostatních. Navíc dosud neumí zhodnotit důsledky svých činů. Proto mu musíme následky chování vysvětlit my.
„Když budeš házet kameny na kamarády, nebudou si s tebou chtít hrát.“
„Když si neuklidíš hračky, nebudeš je moct najít.“
„Když si budeš hrát s ovladačem od televize, rozbije se, a nebudeš se moct dívat na kreslené filmy.“
Jedině tímto způsobem dokáže dítě pochopit souvislost mezi příčinou a následkem a postupně se naučí brát v úvahu názor ostatních.
Naučme se „udělat si přestávku“. Uvědomme si, že v určitém okamžiku je třeba se zastavit, dát si pauzu, kterou potřebujeme především my, aby z nás vyprchal vztek a abychom nespustili hádku. Zastavit se není snadné především tehdy, když s námi lomcuje zlost. Jakmile si všimneme, že se přestáváme kontrolovat, zkusme se zhluboka nadechnout a pomyslet si: „Je to moje dítě, mám ho rád/a a z celého srdce mu chci pomoci.“
Přestávka zde plní i další funkci – umožňuje nám sledovat reakci dítěte, kterou v návalu vzteku často ani nezaznamenáme. Jestliže se nám podaří zachovat klid, dítě bude určitě jevit známky lítosti nebo napětí. A právě v tomto okamžiku změníme tón.
Začíná fáze povzbuzení a ujištění, v níž vyzdvihujeme kladné stránky dítěte. Ano, učinilo chybu, ale současně víme, že už vykonalo spoustu krásných věcí. Každé, i to nejdivočejší dítě, má vlastnosti, které dělají radost jemu i nám. A právě na ně je třeba poukázat, aby s námi chtělo spolupracovat. Pokaždé musíme dítěti připomenout, co umí, ne poukazovat na to, co se ještě nenaučilo. Jedná se o to, abychom mu vysvětlili, že není špatné dítě, že špatné je jen ono chování, které přece může změnit.
Tento bod má obrovský význam, protože děti až do dospívání neumějí přijmout pokárání tak, aniž by se začaly bránit nebo začaly být přímo nepřátelské. Děti dosud neumějí rozlišovat mezi sebou a svými činy, a proto považují výtku kvůli špatnému chování za osočení, že jsou špatné nebo neschopné. Z toho pak plyne jejich neochota cokoli změnit.
Spíše než bychom určité jednání zakazovali, navrhněme konkrétní alternativu. „Chceš vyhodit papírky? Tady máš košík.“ „Netahej kočku za ocas, zkus jí raději hodit míček.“ „Na vázu se nesahá. Jestli chceš do něčeho bubnovat lžící, vytáhnu ti hrnec.“ Dítě pak ochotně přijme zákaz a zaměří pozornost směrem, který jsme naznačili.
Nakonec se snažme dítěti sdělit, že mu důvěřujeme. „Vím, že jsi mi rozuměl a příště už to neuděláš.“ Jestliže ví, že k němu máme důvěru, cítí se stimulováno k lepšímu chování, protože nechce zklamat naše očekávání.
Proč minutové pokárání účinkuje pokaždé?
Je-li minutové pokárání správně provedeno, představuje účinný výchovný nástroj, který máme všichni na dosah ruky a který může zásadním způsobem zlepšit vztahy mezi rodiči a dětmi.
Je snadno pochopitelné, bezprostřední a krátké. Netrvá víc než minutu, dobře si změřte čas. Bylo totiž vědecky prokázáno, že se malé děti dokážou soustředit jen velmi krátkou dobu a potřebují stále nové podněty, aby na něco opět zaměřily pozornost.
Gerald E. Nelson uvádí: „Děti za chvíli vypnou přijímač a žádné sdělení k nim nepronikne.“ Proto je zcela zbytečné a kontraproduktivní jim něco zdlouhavě vysvětlovat a „dělat dlouhá kázání“. Totéž se stane, když dětem začneme připomínat předešlá pochybení: „Dneska jsi zaspal, kousl jsi Pavlíka, rozsypal sušenky po stole a od rána mě neposloucháš…“
Jestliže vyhubování rozmělníme, oslabíme všechno, co jsme chtěli sdělit. Když si však striktně vymezíme jednu minutu, stihneme se věnovat jen jedné věci, a v důsledku toho budeme mluvit jasně a účinně.
Dodává pocit bezpečí. Všichni víme, že když se na děti zlobíme, neznamená to, že bychom je neměli rádi. Spíše naopak, zlobíme se proto, že je máme rádi. Ale děti to nevědí. Ještě to nepoznaly. Proto je důležité uzavřít výtku ujištěním, že dítě máme rádi a že mu důvěřujeme. Tím ho povzbudíme, aby si příště vedlo lépe.
Nikdy nekárat před lidmi. Stejně jako veřejná pochvala zvyšuje dětem sebeúctu, hubování před kamarády nebo cizími lidmi je oslabuje a podráží jejich křehkou sebedůvěru. Jestliže jim musíme něco vytknout, vezměme si je stranou. Budou nám vděčné, že jsme je ušetřili potupy. V mnoha případech budou i ochotněji přijímat naše připomínky, které by před lidmi odmítly. Právě z toho důvodu řada dětí nestydatě zapírá, když je hubujeme před cizími lidmi. Zoufale se totiž snaží udělat dobrý dojem. Vyplatí se tedy spíše výtku odložit než dítě veřejně zostudit. Děti se pak často chtějí za utrpěné ponížení „pomstít“ a schválně překračují dohodnuté meze chování.
Použitá a doporučená literatura:
LANIADO, N. Máte neklidné dítě? Praha:Portál, 2004. ISBN 80-7178-868-6.
Tělesné tresty dětí – 9 klíčových myšlenek
Seznamte se s devíti klíčovými myšlenkami, které pomohou odstranit návyk facek, políčků, pohlavků.
1. První z nich je zachovat klid. Pocit vzteku a ztráta kontroly je špatným výchovným rádcem a po jejich odeznění se často dostavuje nedobrý pocit ze svého chování, hanba ze selhání a někdy i ztráta sebeúcty. V klidu většinou necítíme potřebu řešit problémy tělesnou silou.
2. Tím se dostáváme k druhému doporučení, kterým je luxus dopřát si sám pro sebe krátký čas, během kterého je vhodné se vyladit pro vstřícné řešení konfliktu, problému atd. V dobré kondici budeme konstruktivnější a kreativnější.
3. Třetí, velmi důležitou radou, je být milý, ale pevný a důsledný. Není důvod hovořit s despektem či posměšně s někým, koho mám rád, ale je třeba důrazně a důsledně sdělit svůj názor.
4. Čtvrtá rada nabádá k podpoře tvořivého přístupu i na straně dětí. Dítě již bylo seznámeno s naším názorem a vychovatel teď nepřikazuje ani nelinkuje řešení, ale dává na uvážení dítěti, aby samo zvolilo nápravu svého chování nebo je poopravilo. Tak stálé zachováváme respekt k osobnosti dítěte.
5. Dále se doporučuje, aby rodiče a vychovatelé vycházeli z logických důsledků chování dítěte. Zkusme si odpovědět na otázku, jak pomůže v situaci rozbitého okna pohlavek dítěti. Možná lépe se nám bude odpovídat na otázku druhou, zda nebude prospěšné pro dítě, pro nás a pro majitele rozbitého okna, když se dítě samo postará o nápravu.
6. Tato zásada platí pro situaci, kdy dítě poruší domluvenou dohodu a nesplní ji. Zásada zní: stále není důvod pro zdvihnutí ruky, ale v první řadě si necháme vysvětlit, proč se tak stalo, a zvažujeme pro i proti kázeňskému postihu.
7. Rodič ani vychovatel nevyvolají konflikt a situaci využijí ve svůj prospěch a ukážou dítěti, jak se k takové situaci postavit a řešit ji.
8. Další doporučení je pro situaci, kdy dítě otálí se splněním našeho požadavku, a znamená dobrou radu: zachovat laskavost, ale důslednost.
9. Poslední doporučení pro rodiče a vychovatele na cestě ke kultivaci jejich
vychovatelského umu je posledních 5 minut. Jestliže bychom dítěti narušili dopředu plánovaný program, na kterém mu záleží, proto, aby konečně splnilo dohodu, doporučuje se čas 5 minut pro obě strany k zamyšlení a rychlé inventuře ztrát a zisku, bude-li každá strana přísně obhajovat své stanovisko. Po pěti minutách budou obě strany schopny tvůrčím způsobem spolupracovat na vyřešení problému ke spokojenosti obou.
Dvacatero vzkazů rodičům od jejich dětí
1. Nerozmazlujte mě. Vím dobře, že bych neměl dostat všechno, oč si řeknu – já vás jen zkouším.
2. Nebojte se být přísní a pevní. Mám to raději – cítím se pak bezpečnější.
3. Nedovolte, abych si vytvořil špatné návyky. Musím spoléhat na vás, že je včas odhalíte.
4. Nedělejte ze mě menšího, než jsem. Nutí mě to, abych se choval nesmyslně jako „velký“.
5. Nehubujte, nenadávejte a nedomlouvejte mi na veřejnosti. Daleko víc na mě zapůsobí, když se mnou promluvíte v klidu a v soukromí.
6. Nevnucujte mi, že mé chyby jsou těžké hříchy. Nabourává to můj smysl pro hodnoty.
7. Nenechte se příliš vyvést z míry, když řeknu, že vás nemám rád/a. Nejste to vy, koho nenávidím, ale vaše moc, která mě ohrožuje.
8. Nechraňte mě před všemi následky mého jednání. Potřebuji se někdy naučit snášet obtíže a bolest.
9. Nevěnujte přehnanou pozornost mým drobným poraněním a bolístkám. Dokážu se s nimi vyrovnat.
10. Nesekýrujte mě. Musel bych se bránit tím, že budu „hluchý“ a budu dělat mrtvého brouka.
11. Nedávejte ukvapené sliby. Pamatujte si, že se cítím mizerně, když se sliby nedodržují.
12. Nezapomínejte, že se nedokážu vždycky vyjádřit tak, jak bych chtěl/a. Nejsem proto někdy zcela přesný a nebývá mi rozumět.
13. Nepokoušejte nadměrně mou poctivost. Dostanu strach a pak lžu.
14. Nebuďte nedůslední. To mě úplně mate.
15. Neříkejte mi, že mě nemáte rádi, i když někdy dělám příšerné věci.
16. Neříkejte, že mé obavy a strach jsou hlouposti. Pro mě jsou hrozivě skutečné a hodně pro mě znamená, když se mi snažíte pomoci.
17. Nesnažte se mi namluvit, že jste dokonalí a bezchybní. Hrozně mě šokuje, když zjistím, že to tak není.
18. Nikdy si nemyslete, že je pod vaši důstojnost se mi omluvit. Po upřímné omluvě se můj vztah k vám stává ještě vřelejším.
19. Nezapomínejte, jak rychle dospívám. Je to určitě těžké, držet se mnou krok, ale prosím – snažte se.
20. Nezapomeňte, že nemohu dobře vyrůst bez spousty lásky a laskavého porozumění, ale to vám nemusím říkat, že ne?
Použitá a doporučená literatura:
STUCHLÍKOVÁ, I. a kol. Zvládání emočních problémů školáků. Praha: Portál, 2005. ISBN 80-7178-534-2.
Zajímavý odkaz: https://www.poradenstvikhk.cz/karierove/pro-zaky-a-rodice/