Na adaptační kurz jsme vyjeli od našeho gymnázia ve středu 8.9. 2021 kolem poledne, a to s menším zpožděním. Samozřejmě že nešlo všechno podle plánu. Museli jsme vyměnit malý autobus za větší, aby třída „peďaček“, s kterou se na Homoli vyměníme, mohla pohodlně odjet zpět do školy. Cesta nám rychle utekla, poněvadž už v autobuse jsme si povídali jako staří známí.

Když jsme dorazili, rozdělili nás do pokojů – povléknout postele a vybalit si věci. Na ubytování si nelze stěžovat, protože povlečení bylo čisté, matrace v rámci možností pohodlné, celý pokoj byl uklizen a krásně projasněn světlem, které pronikalo skrz obrovská okna zabírající celou zeď.

Poté následoval program, který trval až do večeře. Všichni jsme si ho užili. Jídlo bylo po celou dobu kurzu dobré a celý personál v objektu byl milý a vstřícný.
Po večeřích jme mívali vždy dvě hodiny volna, které jsme využili k utužení našich vztahů a všech devatenáct se nás nashromáždilo do jednoho pokoje. Tyto chvilky zaplnily historky z dětství, smích, vtipy, vznikly některé přezdívky, kterých – troufám si říci – se někteří jen tak nezbaví. Od osmi hodin nám opět začala společná akce i s naším učitelským doprovodem, která zahrnovala hraní her zaměřených na sebepoznávání. Po tomto programu jsme se odebrali na pokoje, kde jsme si opět povídali a vzájemně se poznávali. Během toho nás napadlo, že bychom mohli vypít všechen čaj v konvicích. Napadlo nás to samozřejmě kvůli tomu, že nám paní prof. Horáková prozradila, že už to někdo před námi vymyslel, a apelovala na to, aby tam zbyl i nějaký čaj pro ostatní. Jelikož už byl večer a někteří spolužáci již spali, řekli jsme si s dvěma dalšími nejmenovanými spolužáky, že už to nikomu vadit nebude, a tak jsme každý jednu konvici vypili. Po této události jsme zjistili, že to moc dobrý nápad nebyl, vzhledem k tomu, že jsme už chtěli jít spát, ale stále jsme museli chodit na toaletu. 

Naštěstí nás to brzy přešlo a šli jsme spát, protože jsme museli být další den už v osm hodin na snídani. 

Po ní následoval zábavný program uvnitř, opět zaměřený na sebepoznávání, který trval do oběda. Počasí nám přálo a bylo krásně teplo, což nám vytvořilo ještě lepší náladu. Během polední pauzy jsme odpočívali a hráli přehazovanou. Tu musel ukončit náš dozor- z časových důvodů. Nicméně si myslím, že program, který následoval, byl lepší a všechny nás velice bavil. Hráli jsme různé psychologické hry, povídali si, rozebírali různá témata, při kterých mohl každý projevit svůj názor na dané téma. Některé názory byly hodně zajímavé a každý se mohl dozvědět, jak na dané věci pohlíží ostatní. Seřazovali jsme se podle velikosti bez řeči, hráli hru na vláček, kdy první v hadu byl mašina a musel mít zavázané oči, druhý byl strojvedoucí, ten musel navádět mašinku, ale nesměl mluvit. A třetí byl vagonek, ten se pouze vezl. Každý si vyzkoušel všechny role a pak říkal, ve které se cítil nejlépe a proč. Tato hra mě hodně bavila.

Odpolední aktivity trvaly do večeře. Po vzoru předchozího dne jsme měli dvě hodiny pauzu a následně večerní program, který byl velice povedený a jeho závěrečná část i poněkud tajemná. Spolu jsme seděli v kroužku, postupně jsme pokládali své přírodniny doprostřed kruhu a každý z nás si zapálil od toho druhého svoji svíčku. Byl to krásně strávený večer s nádhernou atmosférou. A hlavně se mi z hlavy vypařilyvšechny starosti, stres a na kratičkou chvíli mne zalil povznesený pocit. Spát jsme šli velice pozdě, jelikož jsme si dlouho povídali. 

Naše dlouhé noci byly plné smíchu, nejlepších historek a jídla. Ty jsme už podnikali bez učitelů, prostě jen my a hvězdy. V pozdních hodinách byly vztahy mezi námi zcelistvěny, jelikož na pokojích je vždy veliká zábava a také se otevírá víc kapitol našeho života i pro ty druhé. Obdivuji pana profesora, který měl pokoj hned vedle nás, že po naší celonoční akcičce na nás, jak se říká “ nevztáhl ruku”, ba naopak mi ještě vyprávěl, jak to měl na akcích s přáteli on, když byl v našich letech.

Poslední den ráno se nám moc nechtělo vstávat, ale představa dobré snídaně nás dostala ven, a také samozřejmě pan učitel, který nám vlídně řekl, ať vstáváme.
A kdo by ho neposlechl?

Už od snídaně jsme se těšili na oběd, ale tomu ještě předcházely hry, úklid pokojů a poměrně dlouhé povídání o škole, během kterého má chuť na oběd rapidně zesílila, jelikož jsem málo snídal. Ke konci pobytu jsme si zavedli pravidla, podle kterých bychom do budoucna chtěli fungovat jako třída 1.G, a zároveň zvolili první zástupce třídy. V pátek 10. 9. nás už nás čekal pouze oběd a poté hurá domů, ale podle mého se domů nikomu nechtělo.

Tento adaptační kurz nás velmi sblížil a užili jsme si ho. O všech jsme se dozvěděli spoustu informací a více jsme se sblížili. Zajisté se mezi námi vytvořilo určité pouto, a věřím a doufám, že se spolu budeme mít následující čtyři roky krásně a budeme se ve třídě cítit dobře, protože si myslím, že máme velice dobrý kolektiv. Jsme rádi i kvůli našemu panu učiteli, který se často zapojoval do her s námi, a věřím, že si to také užil.

Je až neuvěřitelné, jak se člověk může sblížit s úplně neznámými lidmi během tří dnů. Jsem neuvěřitelně šťastná, že mám tak skvělé lidi ve třídě a doufám, že i když se někdy zatouláme do tmy, tak vždy najdeme světlo. Jsem moc rád, že se naše třída nerozdělila do nějakých skupinek, ale že komunikujeme a spolupracujeme všichni spolu.

Na závěr bychom chtěli poděkovat našemu třídnímu, prof. Stanislavu Bendlovi, že s námi celý kurz absolvoval a staral se o nás, a také výchovné poradkyni, prof. Šárce Horákové, že nás provedla celým programem, sblížila nás a „donutila“ nás uvažovat nad věcmi, nad kterými bychom jinak nepřemýšleli. Adaptační kurz nás zkrátka naučil, že škola není jen nuda a stereotyp, ale že se dá užít spoustu legrace…

Koláž vzniklou z reflexivních textů žáků 1.G sestavil třídní učitel, PaedDr. Stanislav Bendl