70 let po maturitě aneb věčně mladí…
Poslední dobou býváme bohatě zásobováni spíše zprávami rázu negativního. Proto jsme s velkou radostí přijali informaci o mimořádné události, jíž se stal sraz třídy 4.B novopackého gymnázia konaný po 70 letech od maturity v roce 1952.
Srazu se v Ježkově statku zúčastnili 3 z tehdejších abiturientů, 5 dalších poslalo telefonický pozdrav. Na přiložených fotografiích zleva stojí Ing. Milan Novotný, Jaroslava Rydvalová-Hübnerová, Ing. Karel Stránský. Ing. Novotný je rovněž autorem vzpomínkového textu, který v příloze s jeho laskavým svolením též publikujeme. Krásné, místy až dojemné, vzpomínky a fotografie navozují atmosféru let dávno minulých, ovívají nás šrámkovským stříbrným větrem a uvádějí nás do říše Nostalgie. Přitom by ovšem mohly být v mnohém inspirativní i pro dnešní mladou generaci.
Maturita dnešních pamětníků proběhla rok předtím, než se narodil nejstarší člen našeho pedagogického sboru. A mimochodem – pokud by se takto po sedmi dekádách setkali letošní maturanti ze 4.G, pak by jejich sraz již téměř otevíral brány 22. století…
Gaudeamus igitur iuvenes dum sumus..
Je červen. Po pauze zaviněné covidem se jako každý rok poslední dobou scházejí absolventi IV.B. Gymnázia Nová Paka. Tentokrát to je po 70 letech od maturity. Dorazili jsme alespoň tři. Zbývajících pět poslalo telefonický pozdrav.
Kulaté výročí. Čím to je, že se k našim studentským létům stále vracíme? Pokusili jsme se nad tím zamyslet.
Na konci Protektorátu jsme ukončili 1. třídu Hlavní školy – Hauptschule. Podle německého vzoru se na ní pokračovalo po čtyřleté obecné škole. Hned 1.září 1945 jsme nastoupili do obnoveného Gymnázia Nová Paka, a to přímo do sekundy.
Vládlo nadšení, úleva, bylo po válce, přežili jsme ji! Přežil ji i český národ. Nebyl vyhlazen. Jak je krásně na světě! Prožíváme spolu ta citlivá léta dospívání.
V našem dalším životě jsme se rozprchli po republice, ale přitom stále vzpomínáme na naše skvělé kantory gymnázia. Dokázali většinou, že jsme se na jejich předměty těšili. Stařičký pan profesor Kučera vystihl, kdy naše pozornost ochabovala. Přerušil výklad a zavelel: „Děti, pořádně se protáhneme a zacvičíme. Jiříku, otevři okno!“
Velice rádi vzpomínáme na našeho posledního třídního profesora, na pana Dr.Jaroslava Machytku. Hodiny češtiny, to byly zážitky jak z dokonalých dramat. Jeho líčení románu Guy de Maupassanta. Vyslovoval jeho jméno typicky šťavnatě. Vygradoval napínavou milostnou scénu – a najednou přestal. „Tak, to stačí.“ „Ale, pane profesore, to je hrozné, jak to teda dopadlo ?“ ptali jsme se napjati očekáváním. „To si přečtěte sami. Knihovna je otevřena do ….hodin.“
Také jsme si sami museli do příští hodiny jeden po druhém připravit „lákadlo“, jak tomu pan profesor říkal. Nalákat třídu na určené literární dílo. Nebo ta „řečnická cvičení“. Každý postupně dostal za úkol připravit si přednes daného textu celé třídě. Nástup na stupínek. Pan profesor si schválně sedl až do poslední lavice. A často se z jeho úst ozvalo: „Není rozumět! Pořádně vyslovovat! Artikulovat!“
A ty jeho větné rozbory. Zdůrazňoval, že jde o stavbu věty, a tak ji jako stavbu zobrazoval graficky na tabuli, až křída lítala. Na základech vět hlavních se ocitla věta vedlejší. Pan profesor vyvolal spolužáka Libora Šolce: „Jak oddělíme větu vedlejší ?“ „Větu vedlejší oddělíme vpředu i vzadu čárkou“. „Ale ne, Šolci. Větu vedlejší m u s í m e oddělit vpředu i vzadu čárkou!! Všichni nahlas zvolejte: Větu vedlejší m u s í m e oddělit vpředu i vzadu čárkou !!“
Ano, v hodinách češtiny nám vál stříbrný vítr. A my jsme ho slyšeli.
Už jako mimoškolní činnost s námi pan profesor Machytka nastudoval své pásmo o Gogolovi. Střídaly se v něm jednotlivé scénky, spojoval je průvodní text v osobě Gogola, rád jsem se ho naučil. Jirka Kolář exceloval v dramatickém monologu, další se proslavili ve scénce Kávová společnost. Ta se stala i námětem mého příspěvku do Almanachu Gymnázia k jeho stoletému výročí. V dalších pásmech účinkoval i folklorní taneční soubor.
Rád jsem chodil do pěveckého kroužku. Podporoval ho tchán pana ředitele Šalouna, pan Josef Emanuel Jankovec. Zabýval se sběrem lidových písní Podkrkonoší. Vydal je i tiskem. Ještě mám schovaný rozmnožený notový zápis písně „Kumburku, Kumburku“. Je smutná, milenka se obává, že jejího milého odvedou na vojnu. Proto jsem měl raději optimistickou „Na tomto světě hezký život je..….“, když si ho člověk nezkazí.
Veřejní činitelé pak kulturní soubor gymnázia posílali i k provedení kulturní vložky na různé schůze, třeba Jednotných zemědělských družstev. Takže jsme se i z jejich pohledu aktivně zapojovali do veřejného života.
Našich pomaturitních setkání se zúčastňoval i pan profesor tělocviku a zeměpisu Cerman, zvaný Car. Což nebyla přezdívka hanlivá, ale naopak. Přišel k ní podle své hlavní role v ochotnickém souboru lomnických divadelníků. Našich setkání se zúčastňoval i ve svém vysokém věku. Rádi jsme si poslechli, jak opět zvítězil v tenisovém turnaji veteránů nad mnohem mladšími soupeři. „Jak jste to dokázal?“ byli jsme zvědavi. „Ále, já jsem to všechno doběhl a oni už ne…“
Uvědomujeme si dnes, že studentská léta dospívání strávená na novopackém gymnáziu citlivě formulovala naše životní postoje, náš charakter. Tím to bude, že jsme se potřebovali i po mnoha letech alespoň jednou za rok sejít. Tradičně v Ježkově statku v Nové Pace. A dnes to je již po sedmdesáti letech od naší maturity.
Ing. Milan Novotný
Gymnázium a Střední odborná škola pedagogická, Nová Paka
Kumburská 740, 509 01 Nová Paka
Gymnázium a Střední odborná škola pedagogická, Nová Paka