Téměř propršený kurz aneb Záhada ztracené berušky

Tak trochu vstříc neznámému jsme se spolu s naším třídním učitelem Ladislavem Kodymem vydali v deštivé středě 14. září na adaptační kurz na chatu Homole.

 I když se někteří z nás mezi sebou znali ze základních škol, přeci jen jsme chtěli blíže poznat i ostatní spolužáky, najít si mezi nimi nové kamarády, ale byli jsme i zvědaví, co třídní.

Poté, co jsme se vyměnili s odjíždějící 1. A a seznámili se s paní Knapovou a pravidly pobytu, následovalo ubytování. A pak už začaly aktivity. Na některé jsme se tvářili divně, ale většina se do nich rychle vžila a snad si je i užila.

Čím byla vyplněná středa? Zahřívací aktivitou Vymění se ti, kteří (splňují podmínku, kterou řekl kdokoli stojící uprostřed místnosti, přičemž židlí je o jednu méně než hráčů), po níž následovalo Pexeso (založené na hledání a sbírání pexes rozmístěných našimi učiteli po celé budově). Mimochodem jednu berušku se za tři dny nepodařilo nikomu najít! Večer jsme ještě tvořili erb, do kterého jsme psali své životní úspěchy, přání atd.

Druhý den byl věnován ztroskotání na ostrově. Byli jsme rozděleni do týmů, v nichž jsme tvořili pravidla přežití i soužití. Objevoval se tam respekt, tolerance a vzájemná pomoc, i když převažovaly praktické věci (zbraně, jídlo). Protože se ve čtvrtek odpoledne umoudřilo počasí, mohli jsme naplno pokračovat velkou týmovou soutěží (Pelikáni vs. Martin a čtrnáct trpaslíků) o hodnotné ceny, které nám třídní po nátlaku našem i paní Knapové slíbil „vyplatit“ v maturitním ročníku. Před chatou jsme skákali s mincemi mezi koleny a spouštěli je do talířů, poslepu skládali čtverec z lana, fyzicky se vyřádili při bandiéře (kde došlo i na nefalšovaný dívčí MMA), provětrali mozek při vědomostním kvízu, provlékali obruč skrz lidský řetěz, pokusili se obalit spolužačky tak, aby se z nich staly mumie, a skončili jsme uličkou důvěry, kterou musel proběhnout kromě dobrovolníků i náš dozor. Zajímavé bylo i to, jak známe školní řád. Při vyhodnocení týmy zjistily, že do něj zařadily věci, které tam rozhodně nejsou, např. zákaz vyvolávání falešného poplachu nebo povinný dress code. V podvečerním čase jsme vytvářeli „obraz třídy“, ve kterém si každý položením sobě blízké přírodniny odůvodnil své místo v kolektivu. Pokud nepočítáme téměř půlnoční taneční ve společenské místnosti pod vedením Martina, poslední společnou aktivita byla Místo po mé levice je volné (kdokoli si mohl k sobě na prázdnou židli pozvat kohokoli a říct mu, proč si ho váží).

A páteční dopoledne? Kolující listy A 4 s obrysy rukou, do kterých každý napsal nebo nakreslil svůj vzkaz každému ze třídy, volba zástupců do žákovské rady (za nás Gábi Vachušková a Martin Janda) a zhodnocení celého adaptačního pobytu včetně vyhlášení Pelikánů vítězi týmové soutěže.

Každý den jsme přes den (i přes noc) měli dostatek volného času, který jsme dokázali naplno využít procházkami po okolí, běžeckým tréninkem, hraním žolíků, drbáním na pokojích, volejbalem na mokrém písku, hledáním hub a někteří z nás se pustili i do Aktivit se třídním.

Dvě poznámky závěrem. Nejhezčí počasí bylo v době odjezdu do Nové Paky! Musíme zapracovat na odstranění některých výrazů z našich slovníků, např. kámo!

I. G & L. Kodym