Sobota 3. září něco málo po 13. hodině. Poslední účastníci zájezdu dorazí před budovu našeho gymnázia. Konečně se můžeme vydat na cestu. Při pohledu z okna jako by dlouhé kilometry mizely před očima. Čeká nás pár zastávek na benzínkách, jež nás lákají jako majáky v dáli, napříč evropskými státy stále víc a víc vzdálenými od naší domoviny. Díky nadšené a nedočkavé atmosféře, která v autobusu panuje, utečou jako voda.

Neděle nás přivítá nádherným východem slunce na jedné z palub trajektu, jenž si ostře razí cestu chladnou vodou k vábivým křídovým útesům obepínajícím Doverský přístav. Jsme tu. Brighton nám učaruje nekonečným spektrem barev zrcadlících se na vlnách příboje. Věřte mi, být i jen třeba den obklopeni tolika kreativními a inspirativními lidmi, jako jsou obyvatelé Brightonu, je vyčerpávající. Mile vyčerpávající.

Pondělní ráno se nese ve znamení velmi emotivního sdílení prvních pocitů z rodin, u nichž máme nalézt útočiště až do konce pobytu. Plni převážně pozitivních zážitků se vydáváme přes zvlněné vrcholky exotických Seven Sisters až na dohled k pověstnému rudému majáku a ještě dál. Zmoženi úporným vedrem se necháváme odevzdaně dovézt až do lázeňského městečka Eastbourne, abychom obdivovali místní architekturu. Takové tropické teploty v typicky deštivé Británii nikdo z nás opravdu nečekal.

V úterý zabrousíme trochu víc do historie tohoto obdivuhodného národa na půdě omývané vodami přístavního města Portsmouth. Dopolední hodiny trávíme na palubě a v podpalubí zachovalé vlajkové lodi, jež kdysi patřila významnému viceadmirálovi Horatiu Nelsonovi. Později toho dne se rozdělíme na dvě skupiny. První nadále svědomitě pokračuje v prohlídce Muzea Dne D. Druhá skupina se ovšem už ne tak svědomitě vydává na průzkum do lákavé a davy lidí překypující obchodní zóny.

Nadešel finální den. V brzkých ranních hodinách nás čeká velmi smutné loučení s našimi rodinkami na pobřeží městečka Worthing, které nám bylo až do teď základnou. Nu což, vytrvale táhnoucí se kolony mířící do Londýna si na nás již brousí své zuby, není na co čekat. Honičku s časem jsme započali v Greenwichském parku. Minuli jsme nultý poledník, působivý výhled na město a nasedli na loď, jež nás vyhlídkovou plavbou po řece Temži dovezla až do centra města. Trafalgar Square ani známé památky jako Big Ben nás nenechaly chladnými. Největší kouzlo však bylo v maličkostech. Ozdobné lampy, kompozice domů nebo parčíky ukryté za kamennými zídkami, jež už něco málo pamatují. Londýnský sen se nám uzavřel na parkovišti před O2 arénou, kde jsme naposledy řádně po anglicku povečeřeli párky od našich oblíbených řidičů Karla a Evžena.

Marie Knapová, 3.G